Publikováno

Ing. Pavel Pešout – vlašimský a podblanický patriot

  • místní rodák, ženatý, otec dvou synů
  • absolvent České zemědělské univerzity v Praze,
  • pracuje ve státní ochraně přírody

Inicioval mnoho projektů zlepšujících prostředí ve Vlašimi a přímo se na jejich realizaci podílel (ve všech případech jako dobrovolník, bez jakékoliv finanční odměny):

  • obnova vlašimského zámeckého parku vč. obnovy památek a realizace naučné stezky,
  • protipovodňová úprava a revitalizace řeky Blanice vč. vytvoření stezky podél řeky,
  • odbahnění a oprava hrází rybníků v Jinošovském údolí a jinde v okolí města
  • výsadba stromořadí u cest v okolí,
  • výsadba stromořadí třešní v ulici U Orliny, javorů v ulici Blanická, akátů v – ulici Lidická, platanů v ulici Vlasákova, Politických vězňů a Benešovská a dalších,
  • ochrana památného dubu u dvora Čechov, lípy u Domašínské brány, lipových alejí u Lorety a v Jinošovském údolí,
  • realizace sochy Jana Očka v Vlašimi,
  • vytvoření destinace Kraj Blanických rytířů vč. propagačních tiskovin a turistických novin,
  • certifikace regionálních produktů z Kraje blanických rytířů
    podílel se i na obnově historického centra Vlašimi.

V r. 1990 ve Vlašimi spolu s přáteli založil Český svaz ochránců přírody. Pod jeho vedením se výbornému týmu tohoto spolku podařilo realizovat:

  • Podblanické ekocentrum a paraZOO,
  • Stanici pro zraněné živočichy,
  • Dům přírody Blaníku,
  • Vodní dům,
  • Geopark Kraj blanických rytířů,
  • Udělování ocenění Blanický rytíř,
  • Vydávání časopisu Pod Blaníkem a regionálních publikací,
  • Obnovu mnoha vzácných přírodních lokalit v okolí (např. vápencového lomu v Jinošově),
  • 30 let byl předsedou spolku, poté vedení předal nástupkyni a zůstal čestným předsedou. V organizaci od založení vždy pracoval pouze jako dobrovolník.

Některé problémy a projekty (viz Volební program Nezávislí), které zůstávají neřešené, by chtěl napomoci rozhýbat.

Publikováno

Slovo Petra Martínka

Vážení obyvatelé Vlašimi a přilehlých obcí,

v průběhu celého života vystřídá každý z nás stovky rolí. Od těch dětských až po dospělé, od mládí ke stáří. Jsme kojenci, batolata, předškoláci, žáci, studenti, … další role jsou spojeny s manželstvím, rodičovstvím, profesí, koníčky, přáteli, naším okolím. Některé role opouštíme (tvrdím, že odejít v pravý čas je jedno z největších umění člověka) a vstupujeme do nových. Mám to úplně stejně jako Vy.

 

Od mládí píšu básně, nedávno jsem zkusil napsat povídku. A zjistil jsem, že vyklenout pěkně dějový oblouk je velmi těžké. Tak zkouším zatím krátké příběhy – mikropovídky. To je moje nová životní role. Jednu Vám zde přináším:

 

Nejen z Prahy do Vlašimi…

 

Na vlašimské obchodní akademii jsem vyučoval nepřetržitě třicet tři let. Můj kolega Ruda Povolný mi často říkal, že bych za tu vytrvalost měl dostat metál. Za celé mé působení se ve škole vystřídalo přes dva tisíce studentek a studentů. Učil jsem jich více než dvě třetiny – nějakých čtrnáct set.

 

Párkrát za rok jsem jezdíval z nejrůznějších důvodů do Prahy. Volil jsem většinou autobus, kde jsem se mohl odstřihnout od okolního světa a číst si. Bylo železným pravidlem, které fungovalo vždy a stoprocentně, že při odpolední nebo večerní zpáteční cestě do Vlašimi se mnou jel v autobuse někdo z bývalých studentů a studentek. Jeden, dva, někdy dokonce i tři. A často se vzájemně ani neznali, protože naši obchodku studovali – jak rád říkám – v úplně jiných časových pásmech. Vraceli se domů z vysokoškolského studia nebo ze zaměstnání, a pokud vedle mě bylo volné místo, přisedli si a celou cestu jsme si měli o čem povídat.

 

V předcovidovém roce 2019 jsme byli s manželkou v létě na dovolené v Řecku na Zakynthosu. Už už nás měli na letišti odvézt k přistavenému letadlu, když se přihnala krátká, ale vydatná středomořská bouřka. Nebeská stavidla se otevřela a za pár minut stálo všude venku, kam oko dohlédlo, dobrých patnáct centimetrů vody. Pak během několika okamžiků déšť ustal, vysvitlo slunce a všechna voda zmizela. Divadlo světa ve dvaceti minutách… nic podobného jsem předtím ani potom nezažil.

 

Odlet se trošíčku zpozdil. Dovezli nás konečně k letadlu. Nastoupili jsme a usadili se na svá místa. Po chvilce k nám přišla letuška, usmála se, pozdravila a zeptala se mně: „Ještě učíte na obchodní akademii?“ Kapánek mi spadla čelist a po vteřině jsem přitakal. Šlo o bývalou studentku Helu Štekerovou, kterou jsem učil jen rok. Neměla ve službě moc času, i tak jsme si stačili dost dobře popovídat. Od té doby vím, že nejen v autobuse z Prahy, ale i v letadle z Řecka můžu narazit na někoho z absolventů obchodní akademie.

 

Až někam poletíte a bude s vámi na palubě letuška s vizitkou Hela, zeptejte se jí, jestli studovala na vlašimské obchodce. A pokud jí kapánek – ale úplně neznatelně – klesne brada a pak přitaká, prosím pozdravujte ji ode mne.