Vážení obyvatelé Vlašimi a přilehlých obcí,
v průběhu celého života vystřídá každý z nás stovky rolí. Od těch dětských až po dospělé, od mládí ke stáří. Jsme kojenci, batolata, předškoláci, žáci, studenti, … další role jsou spojeny s manželstvím, rodičovstvím, profesí, koníčky, přáteli, naším okolím. Některé role opouštíme (tvrdím, že odejít v pravý čas je jedno z největších umění člověka) a vstupujeme do nových. Mám to úplně stejně jako Vy.
Od mládí píšu básně, nedávno jsem zkusil napsat povídku. A zjistil jsem, že vyklenout pěkně dějový oblouk je velmi těžké. Tak zkouším zatím krátké příběhy – mikropovídky. To je moje nová životní role. Jednu Vám zde přináším:
Nejen z Prahy do Vlašimi…
Na vlašimské obchodní akademii jsem vyučoval nepřetržitě třicet tři let. Můj kolega Ruda Povolný mi často říkal, že bych za tu vytrvalost měl dostat metál. Za celé mé působení se ve škole vystřídalo přes dva tisíce studentek a studentů. Učil jsem jich více než dvě třetiny – nějakých čtrnáct set.
Párkrát za rok jsem jezdíval z nejrůznějších důvodů do Prahy. Volil jsem většinou autobus, kde jsem se mohl odstřihnout od okolního světa a číst si. Bylo železným pravidlem, které fungovalo vždy a stoprocentně, že při odpolední nebo večerní zpáteční cestě do Vlašimi se mnou jel v autobuse někdo z bývalých studentů a studentek. Jeden, dva, někdy dokonce i tři. A často se vzájemně ani neznali, protože naši obchodku studovali – jak rád říkám – v úplně jiných časových pásmech. Vraceli se domů z vysokoškolského studia nebo ze zaměstnání, a pokud vedle mě bylo volné místo, přisedli si a celou cestu jsme si měli o čem povídat.
V předcovidovém roce 2019 jsme byli s manželkou v létě na dovolené v Řecku na Zakynthosu. Už už nás měli na letišti odvézt k přistavenému letadlu, když se přihnala krátká, ale vydatná středomořská bouřka. Nebeská stavidla se otevřela a za pár minut stálo všude venku, kam oko dohlédlo, dobrých patnáct centimetrů vody. Pak během několika okamžiků déšť ustal, vysvitlo slunce a všechna voda zmizela. Divadlo světa ve dvaceti minutách… nic podobného jsem předtím ani potom nezažil.
Odlet se trošíčku zpozdil. Dovezli nás konečně k letadlu. Nastoupili jsme a usadili se na svá místa. Po chvilce k nám přišla letuška, usmála se, pozdravila a zeptala se mně: „Ještě učíte na obchodní akademii?“ Kapánek mi spadla čelist a po vteřině jsem přitakal. Šlo o bývalou studentku Helu Štekerovou, kterou jsem učil jen rok. Neměla ve službě moc času, i tak jsme si stačili dost dobře popovídat. Od té doby vím, že nejen v autobuse z Prahy, ale i v letadle z Řecka můžu narazit na někoho z absolventů obchodní akademie.
Až někam poletíte a bude s vámi na palubě letuška s vizitkou Hela, zeptejte se jí, jestli studovala na vlašimské obchodce. A pokud jí kapánek – ale úplně neznatelně – klesne brada a pak přitaká, prosím pozdravujte ji ode mne.
